Co su vlastně zač
Ani nevim, jak to tu na tych strankach fachčí, ale nějak jsem to nazval. Nuže což o mni. Nebudu popisovat svoje míry, IKVé, stejně ho neznám a kila dosáhne enem dyž ho někdo popostrčí do zadku. Zevrubně žádný egzhybicijonista, takový normalní vesnický křupan, co se protlouká životem podle scénáře, co mu napsal tam někdo nahoře. Počat v luzích a hájích kraje Moravsko-slezského, dle zápisu v historických análech města Štramberka na konci osmdesátých let. Mladší ze dvou bratrů krkavců, které dělí sotva rok a půl.
Vyrůstal v krasném prostředí rodinného domu s rajskou zahrádkou a betonovym pláckem, na kterym se všechna děcka vyřádí dosyta – teda většinou dohladova. Dle obvykle hlášky, „jak urvani z řetěza“. Za extra vysokou kvalitu výchovy vděčím rodince, která furt drží hezky pokupě. Závidím si to báječné zázemí a díky některým členům rodiny se to zázemíčko hezky rozrůstá.
Co dál. Základka v městě, klasika, první stupeň na naměstí a kusek dal u Národního sadu měšťanka (pro ty, co nevi, co to je, jen uvádim, že jde o druhý stupeň ročník pátý až osmý, resp. pátý až devátý). Hřiště od baráku co by šutrem dohodil a zbytek doutíkal, na ulici u kravína, ktery za dob socialistických prosperoval jak bájné Slušovice.
Střední škola v Novym Jičíně, obchodní akademie. Pětiletka. Ještě se v te době makalo na pětiletky, že by přežitek? Teď by zjevně šlo o renesanci. EUčko to valí na plány, akorát se temu říka inááááč. Nerad bych elektronicky vyslovil to spravné ač vulgární přirovnání, proto použiju prosté „z deště pod okap“. Čili střední, taky zdárně ukončena. Druhé životní vítězství.
No a pak už jen pozitiva a sociální jistoty na výšce, dle zlých řečí nejtěžší střední v Praze. Prvoročníková příprava probíráním životních a převelmi důležitých témat v hospodě nám usnadnila studium zbylých pětich let ve škole. Seděla asi všem studentům, ale ty doby jsou nenávratně v tahu. Sic někomu to vydrželo v hospodě až do konce, se získáním titulu delirium tremens, ale to je jiná kapitola, jak by řekl Jiří Kroupa, ehm, to se jedná o úplně jiného žáka z jiné třídy. Každopadně vzpomínky jsou solidně zaryté v hlavě a něco se zarylo i do játra. Někdy jsou pořad jakésyk natvrdlé, nechapu proč.
Tak a už sem byl pekelně „připraven“ na život, oflákaný zkušenostma ze zakulisního jednání, intrik, hospodaření s deficitním rozpočtem (kapesním), absolvujíce nejednu krizi (i hospodařskou).
Hmm, leč co s vojakama, do knedle, řekl by kámoš, zdravit popelnice jsem po tak luksusním životě na kolejích (rozuměj vysokoškolskych) fakt nechtěl. Potřeboval jsem ještě rok, než se zavede hen ta profesionální – nyní složenou kolikrát víc z amatérů. Na modrou to moc nevypadalo, tož že by další studium? Bingo. Doktorand na rok to zmákl. Ač jsem chtěl dokončit, co jsem načal, ne kvuli pismenkum za jménem, ale pro sebe, nebylo mi přáno, někde se stala chyba, kterou jsem v té době nechcel řešit. Na jednu stranu ok, bral jsem to studium nějak volněji, o druhé stránce však pomlčím. Navíc, pismenka před a za jmenem o člověku moc nepoví, podle nich člověka nesoudím, to ať si každy přebere, že jo. Na blbce se dá narazit všude.
Tak a teď už jen hákuju, což mi, dá-li bůh, vydrží do nejdelší smrti – s ohledem na vývoj v důchodovém systému a vyhlídky na poklidné stáří. Za chvilu se přiblížíme Bismarkově metodě. Odchod do důchodu ve věku průměrné úmrtnosti. Haha.