Na steč na Boreč
Výlet na Lovoš a Boreč
Jak se krásně vyvíjel začátek dne. Obvyklá pruda ranního vstávání, která pracující lid sžířá od pondělka do pátku se příliš neprojevovala, ač hodina vstávání se velmi blížila té ze všedního dne. Po obligátním povrážení do nábytku jsme naplnili ruksak tím téměř nejlepším, co dům dal, zejména nejluxusnější bábovkou, a samospádem se vybatolili na tramvaj, která nás měla vyvrhnout před nádražím Vršovice. Nakonec to byl bus, který se tohoto úkolu zhostil, páč jel dřív. Prašť jako uhoď, hlavně, že jsme nemeškali. Zakoupení lístků a hurá na perón. Projití tajuplným navoněným podchodem nás tentokrát nečekalo, vlak jel z prvního. Směr hlavák a rychlíkem koženkáčem směr Lovosice. Nevím, proč nedávají koženku i do první třídy, krásně se na ní leží – nekouše, je přívětivá k pokožce, neurazí. Výhled přes naleštěné okno vlaku do sluníčkem prosvícené krajiny působil zázračným způsobem na gravitaci a ta na mou dolní čelist tak, že jsem nebyl schopen nedivit se jako Kelišová. Áááále, kecám. Hnedle za Prahu se zjevila mlha tak hustá, že by ji neukrojil ani Rákosník.
Jinak cesta probíhala dobře. Však vidina toho, že při pohledu na vlakovou záchodovou mísu se nám bude chtít zvracet, jsme potřeby ponechali na místo určení, do terénu, do přírody. Drželi jsme statečně, po hodině jízdy se nám z mlhy zjevila návěšť. Lovosice, mámo, vystupujeme. Mlha přede mnou, mlha za mnou, ale pořád jsme tajně doufali v krásné výhledy z Lovoše.
První kroky po pevné zemi, směr západ ku kopci nejbližšímu městu Lovosice. Pořád stateční, až za město, kde z nás spadla únava (pojem „únava“ nebudu rozebírat, někteří při opadu únavy stojí, jiní dřepí, při správné konstelaci alkoholových hvězd i leží). Oblačné počásko pořád nic moc, ale co, kvůli opáleným tvarohovým papulím tu nejsme. Procházka měla být hlavně řádný fyzický odpočinek.
Po hnípacích Vánočkách je vrcholek Lovoše extrémně daleko a vysoko, srovnatelnost s Matternhornem je nasnadě. Minutky odkousávaly ze zeleně značené stezky drahocenné výškové metry a po hodině toho nejstrmějšího stoupání, které je člověk schopen po svátcích snést, jsme čučeli na zavřenou hospodu, v níž měl čekat olejem nasáklý langoš a krásně chlazená zrzka. Prd. Bábovka s čajem vestoje tělní potřeby uspokojila, hurá, razíme kousek po modré a pak po žluté k úpatí kopce Boreč. Nespleťte si cestu, ať neskončíte u řeky.
Sestup zívačka, občas solidní břečka, pozor ledovka, ztrácíme balanc, ruky lítají a snaží se ho získat zpět. Úspěch, nelíbáme matičku a jako Homo erectus fičíme dál. A pořád úsměv na rtu. Jsou to sotva dva kiláky.
Jsme na úpatí tého kopce sopečného původu. Když nesejdete ze značky, úspěch se dostaví. Všude sníh, ovšem stopy v něm nás s jistotou vedou okolo kopce (proti směru hodinových ručiček) po naučné stezce. Každu chvilku tabule s rostlinami, geoinformací atp. Zprvu se zdá být kopec nezajímavý. Další hromada hlíny a kamenů. Ale až ve dvou třetinách nás zarazilo, že sníh zmizel. Hmm, ufo? Nebo komanči? Ne, nikdo neporučil slunci/dešti, je to fakt „sopkááááá“. Na úpatí nasává, nahoře si hezky vyfukuje. V zimě při minus deseti a víc i s viditelnou párou. A v létě naopak. Nasává nahoře, dole si uprdne, teda vyfoukne. Píše se, že i v pozdních jarních dnech jsou na úpatí malé rampouchy – tam, co vyfukuje studenéé luft, přece. Tam zajdem v březnu zkontrolovat, esli místní nekecají.
Sestupujem, už teho smradu z průduchů máme dost – voní mi to jako dech kámoše po dvoudenní kalbě v briketabaru. Ale pořád se to nedá srovnat s pachovým vjemem ČD vlakových záchodků, ty vám zkazí den. Sejdeme na asfaltku, pak už je to pruda, tahle tourist trasa se KČT moc nevyvedla. Jedině si to někudy prodloužit (jde to) a vzít to voklikóó. Bych i doporučil. Po cestě totiž není nic k vidění, jen nové modely automobilek a mostní konstrukce. Končíme ve městě, stíháme vlak ve čtyři, stopujem vlak a nach Prag. Mlha už není, zato je tma, čili kochačka je ta tam.
Zhodnocení celého výletu: čtyři mínus (stupnice: jedna nejlepčí, pět nejhorší). Důvod? Na ČD záchodcích ve vlaku nemají Ambipur.
Hawk