Jdi na obsah Jdi na menu
 


Monterosa květen 2012

17. 5. 2012

Jak začít? Snad přežili jsme a v pořádku doklopýtali do basecampu v 1.700mnm, kde čekal odvoz, rovierek Land Rover se zlínsku spz. Začlo to opět nevinně, .... jedeš do Alp? Přechod Monterosy, tu máš pár odkazů, jak to šli "nějací" týpci (až poté se člověk doví, že to byli človíčci, co toho mají schozeného moc moc moc a nejsou pro našince žádným etalonem) .... a reakce? jj, to víš, že jo, kdy a co a jak? To zas bude záhul. Jako před nějakým tým pátkem Dufourspitze.Stejný masiv, stejné chyby, stejné známky, jako Tuček a Šlajs.

Asi týden před odjezdem, kdy jsem neměl nic posichrované, jen pár krámů z domova (úvazky, lano, mačky, cepín, vařič boty atp.) jsem zjistil, že odfrk z rodné hroudy nebude pro mě z Phy, ale ze Zlína, čili novinka, přes rakúsy a ITA, nikoliv přes dojč a důle na švajc, jako minule, ale co, to su maličkosi, superkožené pendolino do otrokovic to jistilo. V posledních dvou dnech jsem sehnal zbytek věcí, co bylo zapotřebí (péřovku ve výprodeji, kdo by taky v květnu kupoval péřovku, že?, šroub do ledu, kterého nakonec naštěstí nebylo třeba, prsák, půjčení lavinového setu a sněžnic). No a pak si s těmito kravinama hoďte naplněnou krysu na záda, se žrádlem na 5 dnů, 4L vody atd. Obtěžkaný ježíšek se vydal na Moravu, v očích cestujících jako rarita, utečenec z Bohnic či lovec yetijů. Venku teploty dvacet a víc, léto předběhlo jaro, a blázen jde někam se sněžnicema - pomatenec nebo recisista. Ale co, kdyby lid věděl, co nás čeká. Krásný výšlap na vrcholky Montekrysy.

Cestu autokarem, busem, parníkem, poschoďákem, či jak pojmout luxus v Roveru, nebudu popisovat. Dojeli sme do Cervini v předstihu, sotva vycházelo sluníčko a osvětlovalo Matterhorn. Z Ita strany je to jen kopec hnoja. Chladno ale předpověď jasně říkala, dneska si opálíte tvarohové huby, pacholci. Začátek krutý, ty krysy na zádech byly masakr. Výšlap na první aklimatizačku po rolba štráse (jak je s oblibou nazvána nejen upravená sjezdovka) do plus minus tří tisíc se zvládl docela dobře. Zahřívačka solidní. Nu, a u sjezdovky v malém kšeftu došlo k první školácké chybě. Aklimatizujeme, ale bez alkoholu. Čtyři pivka na hlavu na sluníčku kolem dvanácté hodiny (do nějaké třetí?) jsou dobrým základem. Bonusovka po malé při s cenou piva 5 vysokoceněné evropské měny ve formě štamprle s ovocem a jakýmsi špiritusem (ceník hovořil 6 ojro) nám zalepil huby (i doslova) a trocha jaloví sme pokračovali nahoru k lanovce. Odtamtud už ani nevím jak k prvnímu spaní ve 3.400, aneb druhá školácká chyba s aklimatizačkou. Večer tuny sniha, odhazování, ráno opáčko, to už sem se chopil lopaty já a další pokračování po rolba na klajn matterhorn do 3.800. Na klajnu už jen jedno pivko, a odsun pod Breithorn, který prostě na nás čekal. Když už nic, tak aspoň tuhle ludru. Po příjemné mrazivé noci se krásně vklouzávalo do vyhřátých bot odpočívajících v nohách ve stanu, abychom si vychutnali výšlap na Breithorn do málo přes 4 tis. na lehko. Vydařilo se, dohnali nás navíc místňáci na skialpech, ukázali nám cestu, kudy šlapat, ať nikam nezahučíme a zmizeli ve výšinách. Našinec nezvyklý konzumovat řídší vzduch se trápil ve sněžnicích, zatímco omladina skialpinistů nad 50 let, vyrazivších si na výlet na lehko, vyfičeli nahoru jako v Beskydach a míjeli nás kristiánkama cestou z vrcholu, zatímco my sme byli sotva ve 3/4 kopce. Asi jiný gang. Sestup už docela v pohodě, docupitat ke stanům a k večeru zalehnut. Noc byla pro jednoho člena týmu krizová, náznak výškovky byl jasný, byť po třetím dnu nad 3 tis. Povrchní dýchání, bublifuk v plicích, špatné, špatné. No nic, alespoň jeden kopec zdolán, můžeme v těchto sračkách fičet důle. A další den taky jo, směr chata ve 3.400. Co čert nechtěl, dotyčnému se udělalo lépe a chtěl ještě zůstat ve výšce s tím, že další plánovaný Polux pokoříme. Hmm, gut, jdeme výš, i když přesvědčení o správném kroku nepanovalo všade. Ráno po opět vydařené mrazivé noci, kdy se teploty chtěly zřejmě mermomoci přiblížit k dvaceti pod nulou, jsme v mačkách a s cepínama a kýblama na palici chtěli vyrazit na Polux. Největší nadšenec však po uvedení svého těla do vertikální polohy opět opadl a odmítl jakoukoliv aktivitu. Šli jsme tedy ve třech. Pěkná technická pasáž po řekl bych jihovýchodním hřbetu - skalka. Sněhová plotna na jihozápadní straně byla pokořena místníma vyvrhelama na snb a skialpech, jak jinak, tam se jinak prostě nechodí, a my sme mohli zdolat třeba 2/3 kopca a sešli dolů, abychom mohli klesat na den předem plánovanu chatu ve 3.400, která měla být otevřená, zmátořit se tam a sejít do basecampu. Návrat ke stanu znamenal najít čtvrtého spíš jako mrtvolu než člena týmu. No nic, sejít se musí, vrtulník zatím počká. Rozdělením jeho batohu na ostatní členy každému samozřejmě o něco chlebník ztěžkl, ale tu čtvrtou krysu stejně musel někdo vzít, páč byl sám rád, že se udrží na nohách. Po konzultaci cesty na chatu sme v mlze vyrazili, počásko nám letos přálo, když nepotřebujete, sněží, když nepotřebujete, smaží sluníčko, když nepotřebujete, je mlha. Po třeba dvou hodinkách klesání jsme zakopli o chatu, jako kdyby skialpinisti nesypali na zem drobky pro najití si cesty zpátky, jejich stopy nás k chatě dovedly. Shozením své a kámošovy krysy ze zad se mi udělalo náramně hezky, sestup bývá většinou příjemnější záležitostí, tentokrát to bylo horší, těžší, méně komfortní. A chata co? Zavřená, nepremáváme. Když se sere, tak se sere. Naštěstí část chaty na přespání byla otevřena. Netopilo se, ale dýchání udělá své. A postele, plynová bomba, vaření a stůl, jaj, megaluxus. Kámoš okamžitě upadl do postele a byl rád že je rád. Ostatní udělali kýbl vody, zkontaktovali basecamp a oznámili další plány cesty. Je pravda, že v té mlze bylo sejít po ledovci na jisto marné, modlil sem se, ač neznaboh, aby to další den bylo lepší. Pak začly velikonoce. Hody hody doprovody, sežrali sme skoro zbytky zásob, kus uzeného, zrobili sme bramborovu kaši, i bez másla klouzala do krku volně a chutně, dopili ballentine a kol desáté zafičeli pod deky. Scénář na další den s vrtulníkem počítal. Ráno, modlitby byly vyslyšeny, udělalo se viditelně. Náš polomrtvý člen nebyl nijak lepší, ale ani horší, nicméně další člen týmu deklaroval zvýšenou teplotu a stav spíš nedobrý. Po hodině mátoření sme dospěli k finálnímu řešení, sestoupit po ledovci. Sice jsem po dvoustech metrech od chaty, kdy se čekalo na průjmovou záležitost, nečekal, že bychom kdy sestoupali oněch 1.700 výškových metrů, ale šlo to. Do málo kopečků při bloudění po ledovci jsem se opět obětoval pro nesení druhého baťůžku na zádech, ale pořád jsem na tom byl lépe než naše mrtvola. Zombie se držel statečně, klobouk dolů, žádná sra.ka to není. Na pevné moréně, kdy už sme byli mimo významné nebezpečí zahučení do průrvy, si nesl své nářadí sám a vypadl fakt dobře. Teda, na ten stav. Pak už jen klesání, nudné klesání, rostoucí teploty, sluníčko smažící do kebule a kolem čtvrté cíl cesty, náš hlavní řidič a zhruba půlhodinové klesání lesíkem k rovierku.

Finální zhodnocení akce. Výborné, na ty potíže to dopadlo výtečně, neutekly nám ani západy/východy, panoramata z výšlapů, náš zombie už týden na jipce kvůli zápalu levé plíce, ostatní s drobnýma šrámama, oparem na hubě, zduřelými uzlinami, celkovou únavou, trojbarevnýma ksichtama - spálenky nespálenky zejm. z prvního dne, u mě ztráta dvou až tří kil na váze, které pomalu dobírám. Příště se zas nechám překecat a pojedu. Haha