Post-halfmaraton
Přežil, lidi, tak temu řikam připrava (jak) na smrt. Ta si na mně tež skoro sahla, potvora. Ale to sustředění, co temu předchazalo, fakt stalo za to. Tož začnu zgruntu. Do pátku jasná volba, než sa spraví koleno, vyprdnuť se na všecko, maximalka plavat na Podolí mezi pochybnyma týpkama nebo sa poflakovat po svých tempem nepřesahujicim 6 kylaku v hodině. Fpatek bylo jasne, že rekordy mezi opalenyma chlopama z dálného severu (Kenyji) fakt nebudu trhať, ale zučastnit se je chlapska čest, dyž už mě to stálo ty prachy. Atmoška je u teho dycky boží jak cyp (řek by pražak). A dyž sa nejede na čas, pak je fuk, v jakym stavu dokvačíte na start. Jasne, chytrolini, teď už taky vím, že to jedno není. Se to dobře píše, teď s čistu hlavu. Na totym mistě možu poradit, aniž byste znali z dalšího vyprávění, že na delší běhy typu pulmaraton apod. není radno den předem chlastat. Možna enem co by sa za nehet vešlo.
Inu já. Začal sem fpatek napohodu v šest v picerce, kusy nasekaneho zeleneho ze zahradky posypane bilym produktem z kravských vemen, či z ovcí nebo koz. A že prý šopský salat. Hnedle dobře prolito pětima zrzkama nevalné kvality z královského pivovaru, co mi děla v zažívacim traktu dycynky enem paseku (tentokrát na druhý den taktéž bez vyjímky). Proč zrovna pivní dary naší země? Inu, potřeboval sem protahnut krk, najlep asi hajzlovu štětku, ale pivo je mírumilovnější nástroj. Mezitym profrflenych kapesniku, že sem musel žebračit susedku (v hospě), aby mě „založila“, ať nemosim lítat do Droksy drogerky. Něbujte, akce nekončila, bylo deprem kolem pul desate, tež už se to mlží. Dobré pravidlo, nevim, kdo to kdy a při jake přiležitosti řek, že chlast sa nemá míchat. Proto zme dali pulhodinovu pauzu tym, že zme valili do další putyky nalamat do sebja jakusyk tu flašu vinka. Tam se vam to soudruzy a soudružky trocha zvrhlo. Po asi pate dvojce už fakt nevim, ale nejsu prase, vjec sem teho asi nemjel. Maxovku tak šest – rači se ostatnich nebudu ani ptat. Naščestí sem to prokládal čerstvým chlebem se škvarkovu pomazanku. Boží energie zbalena na cesty. Pak už enem výlet tágem za štyry kyla a tradá spat.
Ráno raníčko, ostré sluníčko. Deset dopo, zatímco první mužná noha, co měla prorazit startovaci lajnu u Rudolfina, měla zabrat v levé poledne, ja sem si valal svoje šunčičky v posteli. Počitejmež, hoďka cesty, ty sobotní spoje taky stojí za … (aj v Praze), fajne vyhlídky, abych se z deliria dostal do reality. Nato sem se hezky zdravě rozkašlal, to mi asi zrobily dobře ty pateční zahulene putyky. Na snidaňu zaběhnut už nebylo kde, času malo, bylo třeba dojet zbytky. Su z daleka, na dojíždění su zvyklééé. Ono stejně sem na to jídlo moc neměl naladu. Platek tvrdeho syra a zbytek rohlika, dobry základ na dvacetikilometrovy běh. Cely sem ešče smrděl jak plesnivy syr tydeň ležici na ledničce, ale pal to kuba. Nahodil sem na sebe trikot, prochozene kecky, frajersky tričko s pulmaratona dva roky stare a urááá na zastafku chytat socky. Ščestí jak Honza z pohadky. Socka jela co nevidět. Pak krtek, druhy krtek a otevřela se přede mnu krasna pláň s výhledem na hradčany, nafuklu startovaci branu a s milionem až dvěma polonahaču, supermanu, spajdrmanu dychtivych po přitrublem běhu hlavnim městem. A třema milionama čumilů. Za pět poledne, kurnik, makejmež do převlekarny hodit tam kramy, na hajzlik, to zas to pivko z předchoziho dna, už ste zapomňáli? Prostě procesy trvaju, chudaci bakterie v tojtoji, asi z teho dobrovolně pošly, nebo byly solidně ožrale. Na startovni lajnu sem se dostal holt až se sedmiminutovym spožděnim, no co, aspoň (se) tam nikdo netlačil. Ešče sem do hlavy nalel Kamikadze, stejnojmenný nápoj i činnost která nasledovala další hoďku a třičtvrtě. Prostá i sprostá sebevražda za plného vědomí.
Vyběhl sem s Davidem, kamošem, co měl taky malu sekeru a navíc na mě solidárně počkal před startovní lajnu. Bez rozhýbání, rozcvičení, rozdychani sme protnuli pomylsnu pasku a sekundy sa začly odpočitavat. Mé obavy o kolena, kera v poslednich paru tydňach zlobila, se rozplynuly po par kilakach. Ešče před Letenskym tunelem sem citil, že by to dneska jako šlo. Začal se pomalu projevovat iny problem. Sušák. Ač sem před závodem pozřel sedmičku vod(k)y, zjevně kvantum nestačilo. Naščestí tady su občerstvovačky, co pět km, takže se o tekutiny člověk nemosi starat. Bych sice potřeboval hadicu a komplet se oplachnut a probrat z delirka, ale buďme rádi za ty dary, kamarádíčkové, že sa staraju aspoň o naše vnitřní blaho. Trocha zme s Davidem pokecali a při sebjehu k tržnici sem mu kusek utek, předběhl mě kajsyk pod Libeňskym mostem, páč sem tam u prvního stolka hasil žížu, svlekal vrstvy příliš funkčního pradla a psychycky se připravoval na další část. Kupodivu se mi chcelo. Sem čekal nějaké alarmy těla, ale zbytky chlastu pomyslné strážníky v těle utlumily. Už enem patnáct kilometrovych kusků. Uspokojeny sušák už se pak moc neozyval, bylo to lepčejší. Začal sem si běh a atmošku užívat. Kilačky sa odpočitavaly, mizely v propadlišťu dějin a ja sem si vryval do mozkovny každu malu dílčí metu závoda, co kilák, to úspěch. A dál sem si je ukrajoval a ukrajoval. Paráda. Navjec vas popohaňa ten pseudo pocit rychlosti, jak za sebu nechavate běžce a -kyně, co si davaju půlmaratonek tak za dvě hodky a vjec. Akurat mezi nima musite kličkovať jak potrefeny zajic. Třičtvrtina zavodu, začly sa ozyvat stehýnka, dluho nic nedělaly a taka narazofka, to je šok. Davaly mi najevo, že sem sa asi pos... v kině, tak blbnut po pařbě v sobotu dopo. No věděl sem o nich až do konca zavodu. Poslední pulkilak byl fak zažitek. Chytlo mě jatro, je jakesyk natvrdle, nevim co s nim. Tož sem si řikal, trocha spomalim, aby to pochopilo a ať to se mnu nešlahne jak se starym Magdonem. Spomaloval a spomaloval, huš mi to připadalo, jak vidite tu cilofku, že se přibližuje a oddaluje jak princi Velenovi hrad od Mrakomora. A se stejnym cilem, došmatlat, aj dybych mjel duši vypustit, sem po koberečku pokořil tych usmolenych 21 km a paru metru jako bonus pro borce. Uráá, přežil, prva myšlenka, co proletěla palicu. Děcka, řeknu vam ale, že pooooopicové stavy nejsu na 20km běhy. Fakt sem si to vyžral. Aj s chlupama.
Pak už enem obligatni doplňovačka tekutin v hospě (jak inak než soli a jonty f pivičku), večer pařba v limonadovym džouovi, do zaviračky ve štyry ráno, cesta dom, kratky spanek do deviti a další dva dny sem chodil jak naprcany kačer. Aj na schodach mě duchodci předbihali. Ostuda!
Tož tak se mnu, lidičkové.